Zahájení v Paříži

Zahajovací ceremonie Mezinárodního roku astronomie 2009

Budova UNESCO, Paříž 15.-16. ledna 2009

Myšlenka uspořádat Mezinárodní rok astronomie právě letos vznikla z iniciativy italského astrofyzika Prof. Franca Paciniho v době, kdy byl prezidentem Mezinárodní astronomické unie (IAU; 2000-2003). Podnětem k návrhu bylo blížící se 400. výročí prvního pozorování oblohy dalekohledem italským přírodovědcem Galileem Galileim. Jak známo, Galileo tímto velmi jednoduchým kukátkem učinil během několika málo měsíců na přelomu let 1609-10 tolik zásadních objevů, že o tom sepsal odborný spis "Nuncius sidereus" (Hvězdný posel), vydaný v Benátkách v roce 1610. Spis znamenal revoluci jak v astronomii tak také ve filosofii, což jako jeden z prvních pochopil německý matematik a astronom Johannes Kepler, jenž nezávisle na Galileovi objevil na základě soustavných předteleskopických pozorování dánského astronoma Tychona Braheho během svého pobytu v Praze první dva ze tří Keplerových zákonů a sepsal o tom již v roce 1609 spis "Astronomia nova". Tak se doslova v průběhu jediného roku zcela zásadním způsobem změnila jak pozorovací tak i teoretická astronomie .

IAU na svém XXVI. valném shromáždění v srpnu 2006 v Praze vyhlásila záměr uspořádat v roce 2009 Mezinárodní rok astronomie (IYA) jako důstojný způsob ohlédnutí za tím, co se uplynulých 400 let v astronomii odehrálo, a sdělit to srozumitelným způsobem veřejnosti a zejména mládeži. Astronomie totiž snad více než jiné přírodní vědy dokáže mladé lidi motivovat k objevitelské práci ve vědě, protože v současné době prožívá svůj zlatý věk zejména díky úžasnému pokroku ve způsobech, jak vesmír zkoumat. Právě za života naší generace se totiž podařilo poprvé v historii astronomie otevřít všechna okna vesmíru dokořán. Záštitu nad IYA přijalo jak UNESCO tak OSN, takže do této jedinečné akce se v průběhu minulých dvou let přihlásilo 136 států světa a národní organizační komitéty spustily do konce loňského roku celkem 89 národních webových stránek.

Hned v prvních dnech letošního roku proběhla slavnostní zahájení IYA prakticky na všech kontinentech. Jelikož shodou okolností Česko právě na Nový rok přebíralo předsednictví Evropské unie, uskutečnilo se z iniciativy eurokomisaře pro vzdělání a vědu Janeze Potočnika evropské zahájení 7. ledna tohoto roku v Praze na Staroměstském náměstí. Zde si mimochodem za rok připomeneme 600. výročí sestrojení proslulého pražského orloje. Orloj také tradičním průvodem apoštolů a zakokrháním kohouta zahájil v 15 h SEČ oslavu, na níž promluvily kromě J. Potočnika také další významné osobnosti, především současná prezidentka IAU Prof. Catherine Cesarsky a předseda Akademie věd ČR Prof. V. Pačes. Poslední dva jmenovaní pak týž den večer zahájili na prostranství u Národního divadla v Praze pouliční výstavu velkoplošných astronomických fotografií "Vesmír - dobrodružství objevů", která je přístupná veřejnosti až do konce března tohoto roku.

O týden později se sjelo na 800 odborníků, astronomů-amatérů, studentů, sponzorů, diplomatů i politiků do sídla UNESCO v Paříži. Zde se ve dnech 15.-16. ledna uskutečnilo celosvětové zahájení IYA, obsahově připravené 16tičlenným mezinárodním vědeckým komitétem, v němž nás zastupoval Prof. Jan Palouš. V úvodu přivítali účastníky generální ředitel UNESCO Koichiro Matsuura a prezidentka IAU Catherine Cesarsky a další významní hosté. To nejzajímavější se však odehrálo první den odpoledne a celý druhý den. Vědecký komitét totiž pozval do Paříže přednášet významné světové odborníky a ti připravili dychtivému obecenstvu opravdové lahůdky.

Hlavními vědeckými hvězdami byli podle mého mínění především Prof. Martin Rees z Cambridge, v současné době prezident britské Královské společnosti, a dále Prof. Jocelyn Bellová-Burnelová z Oxfordu - objevitelka pulsarů. Třetím do světového astronomického mariáše pak byl nositel Nobelovy ceny za fyziku Prof. Robert Wilson z USA.

Prof. Burnellová vyšperkovala svou přednášku o pulsarech jedinečnými demonstračními pokusy, k nímž ji stačily drobné předměty v plastové tašce: kapesní svítilna, delší provázek, kuchyňské minutky a náprstek. K tomu přidala ještě akusticky transformované impulsy od pulsaru v souhvězdí Plachet (0833-45) s frekvencí 11 Hz, což odpovídá otáčkám neutronové hvězdy (675 ot./min). To jsou přibližně otáčky motoru traktoru při volnoběhu. Pak však pustila do reproduktorů v sále pištění milisekundového pulsaru 1937+21 v souhvězdí Lištičky, který má frekvenci pulsů 640 Hz; tj. 38 tis. ot./min, a přesto se nerozletí odstředivou silou navzdory svému průměru 30 km a hmotnosti větší než Slunce. Kapesní svítilna sloužila k demonstraci majákového modelu pro pulsary a pípající minutky na dlouhém provázku roztočila tak svižně, že jsme zřetelně slyšeli kolísání tónu i intervalu mezi pípnutími během jednoho "oběhu" minutek kolem paní profesorky. Tento pokus pak vyvrcholil demonstrací efektu ztráty energie při obíhání binárního pulsaru vlivem vyzařování gravitačních vln. Stačilo, aby si během "obíhání" namotávala provázek na ukazováček - oběžná perioda minutek se rychle zkracovala a délka šňůrky rovněž Na závěr pak vysvětlila velkou hustotu neutronových hvězd tím, že kdyby se veškeré lidstvo napěchovalo do náprstku, tak by z nás vznikl degenerovaný neutronový plyn.

Neméně objevná byla pro mne i přednáška Prof. R. Wilsona o historii objevu reliktního záření. Nejprve připomněl, jak měla kosmologie mezi odborníky velmi špatnou pověst, protože jediný cenný pozorovací údaj se až do prvního desetiletí XX. stol. týkal temnoty oblohy mezi hvězdami. Tento tzv. Olbersův paradox (ve skutečnosti by se spíš měl jmenovat Keplerův) se považoval za důkaz prostorové konečnosti vesmíru, což ale byla metodická chyba. Astronomové totiž netušili, že tzv. mez dohlednosti ve vesmíru je při známé rychlosti světla příliš dlouhá, takže světlo odtamtud letí mnohem déle, než jaká je průměrná životnost průměrných hvězd ve vesmíru. Druhým faktorem, který zesiluje vesmírnou tmu mezi hvězdami, je rozpínání vesmíru, předpověděné teorii relativity a poprvé potvrzené E. Hubblem až v roce 1929. Přesto však ještě v r. 1948 vznikla domněnka ustáleného stavu vesmíru, vymyšlená H. Bondim, T. Goldem a F. Hoylem, která byla vyvrácena až po objevu reliktního záření. Wilson ukázal, jak celá řada odborníků v USA ale též v SSSR byla docela blízko tomuto objevu, protože technicky to neměl být problém už pro detektory známé kolem roku 1950.

Nejrůznější omyly a předsudky však způsobily, že k objevu došlo až v roce 1965 při potížích s kalibrací šumu trychtýřové antény, kterou Wilson s A. Penziasem postavili v Bellových laboratořích kvůli zlepšení komunikace s umělými družicemi Země. Pak si však uvědomili, že mají nástroj pro absolutní kalibraci rádiových měření jasnosti mezihvězdného záření a tak anténu chtěli zkalibrovat. K jejich zklamání se jim to nedařilo. Pořád měli v přijímači nadbytečný šum, který přes devět měsíců trvající úsilí nedokázali odstranit. Nakonec rozhodly dva telefonické rozhovory s B. Burkem z MIT a R. Dickem z Princetonu. Dicke totiž jako jediný bral vážně předpověď existence reliktního záření kosmického pozadí, kterou již v roce 1948 publikoval G. Gamow se svými žáky. Stavěl proto se svými studenty citlivý mikrovlnný radiometr právě pro detekci předpokládaného záření. Když se dozvěděl o zdánlivě neúspěšných měřeních Penziase a Wilsona, ihned pochopil, že ho v hledání reliktního záření neúmyslně předeběhli. Paradoxně však bylo reliktní záření bezděčně objeveno již v letech 1939-43 americkými a kanadskými astronomy, kteří pomocí optické spektroskopie měřili rotační teploty molekul CN v chladných mezihvězdných mračnech. Odtud odvodil kanadský astrofyzik G. Herzberg přebytek teploty 2,3 K, velmi blízký dnes přesně měřené hodnotě pro teplotu reliktního záření 2,7 K. Dokonce i v Bellových laboratořích našel přebytek teploty 3,1 K na obloze E. Ohm, ale ani on netušil, co to vlastně pozoruje. Reliktní záření je totiž tak intenzívní, že k jeho "pozorování" stačí rozladit televizor a pozorovat zrnění na monitoru. Celé 1% tohoto zrnění je projevem reliktního záření, které prochází zemskou ionosférou z vesmíru.

Intelektuálním vrcholem zasedání bylo téměř určitě vystoupení Prof. Martina Reese, jenž proslul tím, že svými početnými publikacemi zčásti ve spolupráci se svými žáky zasáhl téměř do všech oblastí soudobé astrofyziky. Ve své přednášce ukázal, jak podle dnešních poznatků byl těsně po svém vzniku vesmír prajednoduchý. To vytušil už C. Darwin, když si všiml, že oběh Země kolem Slunce díky gravitaci lze popsat docela snadno, ale zato je velmi nesnadné pochopit, kde se vzaly všechny ty různorodé a roztodivné formy života na Zemi. Prof. Rees promítl kresbu mýtického hada Ouroborose, který je stočen do kruhu a požírá svůj vlastní ocas. Podél těla hada nakreslil stupnici typických velikostí objektů, od hlavy, kde pozorujeme astronomické galaxie o rozměrech trilionů metrů, až po ocas, kde se nacházíme v mikrosvětě s typickými rozměry elementárních částic triliontin metru. Člověk je svou velikostí právě uprostřed hadova těla a právě tam je složitost existence nejvyšší. U extrémně malých i extrémně velkých objektů se setkáváme s pozoruhodnou jednoduchostí. Rees se pak dále věnoval antropickému principu, který vychází z údivu nad tím, jak slabou silou ve vesmíru je gravitace, která přitom dobře vysvětluje velkorozměrovou strukturu vesmíru na úrovni nadkup galaxií a kosmických stěn. Okolnost, že v porovnání s fyzikou je chemie vesmíru podstatně složitější, je vyvolána velejemným vyladěním mezi jadernými silami a silou elektromagnetickou. Další okolnosti, které vedly ke vzniku komplexního života vesmíru, jsou závislé na nepatrné asymetrii (1:10 mld.) v počátečním zastoupení hmoty a antihmoty, dále na velmi jemně vyladěném tempu rozpínání vesmíru a konečně na nenulových fluktuacích hustoty látky ve velmi raném vesmíru. K tomu, aby vesmír dospěl do komplexního stavu se životem (alespoň) na Zemi, bylo potřebí nesmírně dlouhého a sladěného řetězce vesmírného vývoje od jednoduchého ke složitějšímu, takže - jak opět správně postřehl Darwin - "žádné stvoření si svou podobu během času nezachovává". Prof. Rees končil svou brilantní úvahu konstatováním, že jsme se zrodili v epoše, kdy má člověk poprvé ve své historii technické prostředky k tomu, aby další vývoj výrazně ovlivnil, anebo dokonce zkazil. Jsme fakticky první generace, která vinou světelného znečištění nevidí na obloze hvězdy a Mléčnou dráhu. Podobně se dramaticky zvýšilo rádiové znečištění zejména vinou rozvoje bezdrátové komunikace a současně předtím nikdy nevídaným tempem přibývá oxidu uhličitého i dalších skleníkových plynů v atmosféře. Jelikož astronomie je díky existenci Měsíce, planet i hvězd v principu dobře přístupná porozumění širokou veřejností, měli bychom se všichni snažit rozšířit povědomí o vesmíru tak, aby si většina lidí uvědomila svou doslova kosmickou zodpovědnost, jelikož se zdá, že jsme jediná obydlená planeta daleko široko.

Je prakticky nemožné připomenout všechny výjimečné okamžiky, které vnímavé obecenstvo této historicky jedinečné akce prožívalo v sále i v přilehlých výstavních a demonstračních prostorách pařížského Unesca. Jistě se pokusíme přiblížit celou akci jak snímky tak i videozáznamy. My, kteří jsme měli to privilegium vidět zblízka, co dokázala a kam kráčí soudobá astronomie, cítíme povinnost zpřístupnit poznatky a myšlenky, které z úst předních světových odborníků zazněly na pařížském zasedání, široké veřejnosti prostě proto, že všichni jsme obyvateli vesmíru.

Jiří Grygar

Můžete shlédnout kompletní  videozáznam přednášek ze slavnostního zahájení.

Seznam řečníků a jejich přednášek na zahájení dne 15. 1. 2009

* 09:00 - 09:15 * Koichiro Matsuura * Opening by Unesco director general

* 09:15 - 09:45 * Greetings by ministers and princes

* 09:45 - 10:00 * Catherine Cesarsky * International Year of Astronomy: Vision and goals

* 10:00 - 10:15 * Reynald Seznec * Intervention of the Director of Thales Alenia Space

* 10:45 - 11:00 * Juan Antonio Belmonte * The First Astronomers: Astronomy over Four Millenia

* 11:00 - 11:15 * Julieta Fierro * Mayan Astronomy

* 11:15 - 11:30 * George Saliba * Islamic Astronomy

* 11:30 - 11:45 * Franco Pacini * The Skies of the World, a Multicultural Experience

* 11:45 - 12:00 * Govind Swarup * Seing the Invisible: Seventy-five years of radio astronomy: highlights and future challenges

* 12:00 - 12:30 * Françoise Balibar * From Galileo to Einstein

* 14:00 - 14:30 * André Brahic * The New Frontier: The Exploration of the Solar System

* 14:30 - 15:00 * Bob Wilson * Echoes of Creation: Discovery of the Big-Bang fossil radiation

* 15:00 - 15:30 * Lord Martin Rees * From a ''simple'' beginning to our complex cosmos

* 16:00 - 16:30 * Michel Mayor * A Multitude of Worlds: Extra-solar planets

* 16:30 - 17:00 * Kevin Govender * IYA2009: Astronomy for Humankind, Cornerstones and Universe Awareness (UNAWE)

* 17:00 - 17:30 * Jan Palous * Live video-conference with the South Pole Station, preceded by a Film of installation of telescopes, life in Concordia, Questions and Answers from the astronomers

Seznam řečníků a jejich přednášek na zahájení dne 16. 1. 2009

* 09:00 - 09:30 * Beatriz Barbuy * Live video-conference with the European Very Large Telescope in Paranal, and observers in Chile Visit the European Southern Observatory (ESO) and Participate in a session of imaging at the end of the night, on one of the 8m-telescopes

* 09:30 - 10:00 * André Brack * The Biggest Question of All: The Search for Extraterrestrial Life,

* 10:00 - 10:30 * Hubert Reeves * The question of parallel universes

* 11:00 - 11:30 * Jocelyn Bell Burnell * Pulsars - progress and puzzles

* 11:30 - 12:00 * Silvia Torres-Peimbert * Beautiful death for a Star: Planetary Nebulae

* 12:00 - 12:30 * Ken'ichi Nomoto * Cosmic Explosions: The Violent Supernovae

* 14:00 - 14:30 * Reinhard Genzel * Report from the Abyss: Massive Black Holes:

* 14:30 - 15:00 * Jonathan Gardner * Astronomy from Space: the Hubble, and James Webb Space Telescopes

* 15:00 - 15:30 * David Southwood * Cosmic Vision