Co to je BOINC, co zpracovává a k čemu je to dobré?

Víte, že můžete například pomáhat ve výzkumu Mléčné dráhy, modelování srážek v urychlovači částic LHC (Large Hadron Collider), nebo hledat gravitační vlny v době, kdy píšete v textovém editoru, při stahování dat, při sledování filmu, nebo když si popíjíte svůj šálek kávy a nechce se vám na tu chvíli vypínat počítač? Řešením jsou distribuované výpočty zpracovávané pomocí systému BOINC (Berkeley Open Infrastructure for Network Computing).

Stručně řečeno, existují desítky různých vědeckých projektů, které prostřednictvím distribuovaných výpočtů distribuují svá data pro zpracování na běžné počítače a některé jsou na tomto distribuovaném výkonu dokonce závislé. V BOINC platí do písmene pořekadlo „Nemusí pršet, stačí když kape“ a zde kape z milionů obyčejných počítačů. Práce je rozdělena na víc menších částí a po zpracování jednotky se do centra odesílá jen výsledek. Tam se z těchto dílčích výsledků opět složí jeden celek. Celkový výkon takto využitých osobních počítačů převýší i největší superpočítače světa.

 Proč se zapojit?

Otázka by spíše měla znít proč se nezapojit. Když můžu, tak přece pomůžu. Zde pomáháme vědecké práci, šetříme peníze za drahou výstavbu a provoz superpočítačů a přímo pomáháme výzkumu. Určitě vás jednou zahřeje u srdce, až bude ve zprávách oznamován nějaký důležitý objev učiněný pomocí projektu BOINC a vy budete moct říct – byl jsem u toho! No řekněte – není to úžasné moct říct: „můj počítač objevil pulzar“, nebo „můj počítač našel E.T.“? Rozhodně ale nejde čekat žádnou materiální odměnu. Oceněním snad může být jen váš kredit, který je vám za odvedenou práci přidělován a se kterým můžete soupeřit o umístění s ostatními uživateli. Soutěžit můžete i v rámci týmu, nebo národu a není od věci říct, že naše malá Česká republika si v celosvětové konkurenci drží krásnou 9. pozici.

Jak se zapojit?

Celá vaše námaha spočívá v instalaci programu BOINC Manager, který je jen klientským prostředím pro různé projekty. Program nainstalujete a poté se jednoduše připojíte k projektu, který vám je sympatický. Při připojování si ho vyberete z tabulky, kterou vám program nabídne, a pak jen zvolíte založit účet (je potřeba email) a heslo. Pozor, pro každý projekt je vyžadován nový účet, neplatí univerzálně! V případě problémů s instalací, najdete detailní návod ZDE. 

Můžete si vybrat, zda budete modelovat vývoj Mléčné dráhy, hledat mimozemské civilizace (projektů jsou desítky), a program si už bude sám stahovat pracovní jednotky, sám žádat o práci, vy už teoreticky nic dělat nemusíte. Je také možné se zapojit do více projektů najednou a ty se budou střídat. Program pracuje s nejnižší prioritou na pozadí, to znamená, že jeho chod na rychlosti počítače ani nepoznáte. Prakticky to vypadá tak, že se třeba díváte na film, to spotřebuje například 30 % výkonu a zbylých 70 % využijí projekty systému BOINC.

Aktuální verzi programu verzi programu stáhnete nejlépe tak, že si otevřete úvodní stránku a tam je vždy v levém sloupci po srolování asi 10 cm obrazovky nejnovější oficiální klient. Jinak samozřejmě na originálních anglických stránkách ZDE.

Co mě to bude stát?

Jak již bylo řečeno, počítač se nezpomalí, a když už tak zcela neznatelně. Rozdíl ale poznáte ve svém účtu za elektřinu, protože při plném zatížení váš počítač spotřebovává více energie, než když naplno zatížen není. Bavíme se v částkách 50 – 1 000 Kč ročně, přičemž tisícikoruna platí pro nepřetržitý celoroční provoz nového výkonného vícejádrového procesoru. Tuto částku je ale nutno vnímat jako přímou dotaci vědě na konkrétní projekt, s tím, že máme dokonalý přehled, na co byla částka využita.

Se zvýšenou spotřebou energie také souvisí větší zahřívání (které ale váš počítač bez obav zvládne), což ale třeba v zimním období nemusí být na škodu a někteří uživatele svůj počítač využívají jako přímotop, který přispívá svým provozem pokroku při výzkumu dané oblasti. Pokud se i přesto obáváte přehřívání komponentů počítače, můžete v klientu nastavit nižší procentuální využití procesoru.

BOINC, respektive konkrétní projekt také potřebuje část místa na vašem harddisku, ukousne si část RAM a potřebuje občasné internetové připojení. U všeho se jedná o jednotky až několik málo desítek MB.

Konkrétní projekty

Konkrétních projektů na výběr je několik desítek, jsou z oblasti astronomie, biologie, medicíny, matematiky, her, grafiky, nových technologií a dalších disciplín. Zde se ale zaměříme jen na ty, které mají nějakou souvislost s astronomií. Celkový výčet pak najdete ZDE.

Einstein@home

Albert Einstein již před více než sto lety předpověděl, že žijeme ve vesmíru plném gravitačních vln. Vyslovil teorii, že explodující hvězdy, srážející se černé díry a jiné extrémní procesy vytvářejí vlny, které dokáží měnit prostor a čas. Doposud jsme tyto vlny nebyli schopni zaznamenávat, protože to vyžaduje přístroje dostatečně citlivé na zkoumání nesmírně miniaturních jevů a obrovský výkon pro zpracování těchto dat. Je to podobné, jako by se měnila vzdálenost Země od Slunce o průměr atomu, a my se tuto změnu pokoušeli měřit. 

Vývoj technologie však dospěl do stadia, kdy jsme schopni důkladněji prozkoumat (případně potvrdit) Einsteinovy předpovědi. V současné době již bychom měli mít detektory s dostatečnou citlivostí na zaznamenání těchto gravitačních vln. Dva z nich, Laser Interferometer Gravitational Wave Observatory (LIGO) ve Spojených státech a GEO 600 v Německu spolupracují na nalezení gravitačních vln z hvězd a černých děr. Každý z obou produkuje svoje vlastní sady dat. Abychom mohli tato data analyzovat a najít v nich případně signály gravitačních vln, musíme je rozdělit na malé části, které mohou být zpracovány na jednotlivých počítačích. Každý počítač dostane údaje odpovídající konkrétní části oblohy a časovému úseku, kdy byla data nasbírána. Zároveň dostane model signálu pulzaru, jaký vědci z dané části oblohy očekávají. Tyto experimenty vyžadují zpracování ohromného množství údajů, a proto vědci z LIGO vytvořili projekt Einstein@home.

Původ gravitačních vln

Gravitační vlny (podobně jako kruhy na vodě) postupně se vzdalováním se od místa jejich vzniku ztrácejí na síle. To je další důvod proč je tak těžké vlny zachytit. Jako první, bysme tedy měly zachytit velká tělesa pohybující se téměř rychlostí světla, která jsou zároveň co nejméně vzdálena od našich detektorů. Gravitační vlny, o kterých jsou vědci přesvědčeni, že je pomocí detektorů LIGO a GEO 600 můžeme zachytit, pocházejí z objektů, jako jsou dvojice neutronových hvězd, supernovy, a srážející se černé díry.

Vědci také věří, že se jim v budoucnu podaří zachytit gravitační vlny, které tu zůstaly z počátků vesmíru. Vyžaduje si to však vícenásobné detektory, protože tyto vlny jsou ještě slabší než ty z neutronových hvězd. Navíc, takovéto vlny nepřicházejí z jednoho směru, nýbrž jsou rozloženy po celé obloze, podobně jako je to v případě kosmického mikrovlnného pozadí na obrázku vlevo. Jejich význam je však velký, poskytnou nám totiž informaci o tom, jak vesmír vypadal bezprostředně po jeho vzniku.

Důkaz již existuje

První důkaz existence gravitačních vln byl získán na základě pozorování dvou po spirále se k sobě přibližujících hvězd, objevených astronomy z observatoře v Arecibo v roce 1974. Výzkumníci pozorovali hvězdy mnoho let a zjistili, že doba jejich vzájemného oběhu se pomalu zkracuje.

Joseph Taylor a Russel Hulse měli podezření, že toto zkracování je způsobeno tím, že hvězdy ztrácejí energii vyzařováním gravitačních vln. Matematicky dokázali, že oběžná doba hvězd se bude zkracovat přesně takovou rychlostí, jakou pozorovali. Za tuto práci v roce 1993 dostali Nobelovu cenu za fyziku.

Taylor a Hulse použili k vypracování své teorie radiové signály, zaznamenávané největším radioteleskopem na světě, umístěném v Arecibu v Portoriku, který je mimo jiné také zapojen do projektu

SETI@home

Tento již více jak 40 let trvající výzkum v roce 1999 uvedl mezi distribuované výpočty David Anderson, který v roce 2003 také stál u zrodu celého systému BOINC. Jedná se o velice zajímavý a vskutku nadčasový projekt, který zajisté zaujme všechny nadšence vesmíru, kterým vrtá v hlavě pravděpodobně nejzásadnější otázka lidstva: "Jsme ve vesmíru sami?". Díky největšímu radioteleskopu na světě (306m), který se nachází v Arecibu (Puerto Rico), který má centrum projektu k dispozici, zachytávají vesmírný šum v jeho rádiové podobě, následně filtrují tento zvuk od běžných rušení a ve výsledném signálu hledají jakékoliv anomálie, které by mohlo mít na svědomí vysílání od mimozemských civilizací. Samotný projekt Seti@home měl za dobu své existence několik desítek kandidátů na takovýto signál, ale prozatím ještě ten pravý důkaz stále nebyl nalezen. Nejslibnější byl signál z roku 1977, který nese označení "Wow", ale prozatím se jen podařilo prokázat, že nebyl vyslán ze Země ani některým z vesmírných družic sestrojených člověkem. Jelikož se však již dlouhá léta nejedná o vládní projekt, nemusíme se obávat, že existence mimozemského vysílání by byla jakkoliv před veřejností utajována. Projekt funguje s dvěmi platformami – klasickou SETI a platformou Astropulse. 

SETI@home Enhanced

Cílem je objevit signály umělého původu, které by potvrdily přítomnost mimozemské civilizace. Signály zachycené radioteleskopem se ovšem skládají převážně z rádiového šumu. Toto rušení je tvořeno signály z pulzarů a kvazarů ve vesmíru, televizním a satelitním vysíláním, případně radarovou navigací. Důkladná analýza zachycených signálů proto vyžaduje obrovský výpočetní výkon, který se stal dostupným až s příchodem distribuovaných výpočtů.

Astropulse

Narozdíl od SETI@Home, který hledá signály na úzké frekvenci, které trvají relativně dlouhou dobu, hledá projekt Astropulse velmi silné pulzy, které by pokryly široké pásmo. Jak by tento pulz cestoval mezihvězdným prostorem, kolidoval by s hmotou, která by mu přišla do cesty. To by vedlo k relativnímu zpomalení nižších frekvencí oproti vyšším v efektu zvaném disperze. Pokud bychom věděli, kolik disperzí pulz obdržel, mohli bychom ho zpětnou úpravou vrátit do původní podoby. Protože ale netušíme, s jakým množstvím hmoty by signál na své cestě k naší planetě kolidoval, musíme vzít v úvahu všechny možnosti, které ovšem vyžadují obrovský výpočetní výkon. Vedle mimozemských signálů bychom měli zachytit také vypařující se černé díry případně nové pulzary. SETI Astropulse není tedy jen určen pro příznivce myšlenky existence mimozemského života, ale lidem kteří od rádiového výzkumu vesmíru čekají i jiné hodnotné výsledky. Není od věci říct, že díky teleskopu v Arecibu byly nepřímo potvrzeny gravitační vlny, kterými se zabývá projekt Einstein@home.

LHC@home

LHC (Large Hadron Collider) je největším vědeckým přístrojem na světě. Postavila jej evropská organizace pro nukleární výzkum (CERN), která provozuje světově největší jadernou fyzikální laboratoř a sdružuje výzkum více než 20-ti států. LHC byl vybudován přímo u výzkumných laboratoří CERN na okraji Ženevy ve Švýcarsku. Tento kolos se nachází 50 až 175 metrů pod zemí. Tvoří ho 27 km dlouhý tunel s průměrem téměř čtyři metry a částí svého obvodu zasahuje na území Francie. Celý komplex je za pomoci desítek tun tekutého hélia ochlazovaný na přibližně mínus 271 °C. V prstenci urychlovače je udržováno vakuum srovnatelné s vakuem ve vesmíru. Po obvodu urychlovače jsou umístěny jednotlivé testovací komory (experimenty): ALICE, ATLAS, CMS, LHCb, TOTEM a LHCf. Projektu se účastní kolem sedmi tisíc fyziků světa a jeho cena je odhadována na osm miliard dolarů. Mezi nimi pracují také čeští vědci a některé součásti detektorů dodávaly také české firmy. 

K čemu je to dobré?

Výzkum je zaměřen na hledání nových částic, zkoumání změn vlastností hmoty, rozpadu částic, antihmoty a mimo jiné též na odhalení supersymetrie. Všechny tyto výzkumy by nám měly pomoci lépe pochopit, co se vlastně dělo po velkém třesku a najít odpovědi na spoustu dosud nezodpovězených otázek.

Nalezení nových neznámých částic je jedním z očekávaných výsledků tohoto experimentu. Další hádanka se týká možného sjednocení známých sil ve vesmíru, tedy objevu zmíněné supersymetrie. Teorie supersymetrie předpokládá, že každá známá částice má svého supersymetrického partnera. Když byl vesmír ještě mladý a o hodně žhavější než dnes, všechny tyto síly se chovaly jako jedna. Toto je jen stručný nástin otázek, na které by LHC měl odpověď, ale historie prokázala, že největší pokroky ve vědě jsou často neočekávané. Ačkoli máme dobrý nápad, doufáme, že díky poznatkům z LHC, nám příroda odkryje mnoho překvapení, které má zatím pečlivě schovaná. Je dokonce možné, že v LHC budeme například schopni vytvořit mikroskopické černé díry, ovšem nejedná se o žádnou hrozbu, jak to velmi rády překrucují různé bulvární média, toho se rozhodně nemusíte bát.

Co konkrétně počítá?

Každá výpočetní jednotka obsahuje simulaci v podobě 60 částic najednou, jak cestují kolem prstence urychlovače LHC po 1.000.000 oběhů. To může znít jako hodně, ale je to méně než 10s ve skutečném světě. Na druhou stranu je to dostatečné množství na to, aby test prokázal, zda paprsek má stálou oběžnou dráhu pro další, mnohem delší čas oběhu, nebo hrozí ztráta kontroly a odchýlení kurzu do stěn LHC. To by znamenalo velmi vážný problém, který by mohl mít za následek zastavení stroje, případně dočasné ohrožení jeho provozu a tím výpadek celého projektu na několik měsíců. Opakováním tisíců takových výpočtů pro nejrůznější podmínky bylo možné nastavit parametry, za kterých bude paprsek stabilní. Na základě těchto výpočtů docházelo k postupnému usazování a kalibrování každého z téměř 1300 gigantických magnetů. Od roku 2004 a zvláště v roce 2005 byl projekt na BOINC velice aktivní a spousta výsledků z projektu LHC@Home byla použita při stavbě urychlovače, následně již docházelo jen k občasnému uvolňování dat pro zpracování.

Na stavbě urychlovače se takto podílelo celkem 53 703 lidí na světě, z toho 1 658 Čechů. Česká republika je dosud 6 zemí na světě dle odvedeného výkonu a Czech National Team dokonce 4 nejvýkonnějším z téměř 3000 týmů světa.

Projekt LHC@home je stále ještě v provozu, ovšem práci uvolňuje jen nahodile v malých dávkách. Proto projekt doporučujeme jen jako doplňkový k některému jinému!

Milkyway@home

Hlavním, ale ne jediným cílem projektu je modelování struktury a vývoje naší galaxie Mléčné dráhy. Vědecký tým, stojící za projektem, vypracoval model struktury naší galaxie. Ten rozděluje hvězdy do dvou základních skupin – hvězd tvořících základní diskovitý tvar naší galaxie a potom hvězd tvořících ramena a všechny nehomogenní proudy hvězd. Ty jsou z hlediska vývoje velmi zajímavé, protože některé z nich mohou být tvořeny pozůstatky menších galaxií, které kdysi ta naše pohltila. Tyto cizí hvězdy poznáme tak, že mají jinou rychlost oproti těm našim a také jiné složení. Z těchto údajů se dovíme mnoho informací o dynamice těchto procesů, o tom kdy a jak naše galaxie pohltila jiné hvězdné ostrovy, a budeme také moct předpovídat vývoj galaxie do budoucnosti.

Základem výpočtů je algoritmus, který dokáže odfiltrovat hvězdy naší galaxie od cizích přivandrovalců. Data pocházejí z projektů SDSS a 2MASS. Oba projekty patří k "robotizovaným přehlídkám oblohy", které automaticky katalogizují hvězdy a galaxie. První z nich pracuje v Novém Mexiku v USA a jeho hlavním dalekohledem je přístroj o průměru zrcadla 2,5m. Do projektu 2MASS patří dva dalekohledy o průměru 1,3m, jeden v USA v Arizoně a druhý v Chile. Měří se poloha hvězd, prostorová rychlost a složení hvězd. Jen první z projektů zatím zmapoval přes 500 milionů galaxií a ještě více hvězd. A právě v tom tkví onen problém, kvůli kterému je využíván systém BOINC. Vůbec není lehké v tomto počtu udělat pořádek a klade to velké nároky na výpočetní techniku.

Vedlejším cílem je porovnání výsledků výpočtů na superpočítačích a na domácích PC. Zajímavostí také je, že tento projekt dokáže využít grafické procesory některých grafických karet a tak díky tomuto dosahuje větší efektivity při běhu počítače.

Orbit@home

Každý jistě známe osud dinosaurů – vyhynuli v důsledku srážky s kosmickým tělesem. Nebezpečná tělesa, která jsou schopna zničit i naši civilizaci se ve vesmíru nacházejí stejně jako před miliony let. To, kdy se s námi některé srazí je jen otázkou času a důkazem, že se tak stále děje může být jedna „menší“ srážka, která se udála na začátku století nad Tunguskou. Aby se daly srážky s rizikovými objekty odhalit předem, mapujeme dnes za tímto účelem oblohu a ke zpracování dat by měl sloužit právě projekt Orbit@home.

Za účelem shromaždování získaných dat o blízkozemních objektů (NEO) byl vytvořen systém Spaceguard. Pracuje na základě spolupráce mnoha institucí po celém světě. Jeho hlavním úkolem je vyhledání NEO objektů dosahujících velikosti 1 km a více, a simulací jejich pravděpodobné dráhy klasifikovat možné riziko střetu se Zemí.

Protože objekty je potřeba nejen najít, ale i propočítat jejích dráhu, byl pro tento účel vytvořen program ORSA (Orbit Reconstruction, Simulation and Analysis) neboli rekonstrukce, simulace a analýza orbitu, dále jen ORSA. Tento projekt poskytuje strukturu poznatků pro vývoj algoritmů nebeské mechaniky, které umožňují simulovat jakýkoliv planetární systém s použitím rychlých a přesných algoritmů. S pomocí tohoto kódu lze u každého objeveného NEO objektu předpovědět jeho trajektorii a tím i procento pravděpodobnosti srážky se Zemí. A právě tohoto algoritmu využívá projekt Orbit@home, který informace z monitorovacího systému za použití ORSA kódu zpracovává a výsledky předává k další analýze vyhodnocení možného rizika. V případě nadbytku výpočetního potenciálu je díky univerzálnosti použití ORSA algoritmů možno sledovat i další kosmická tělesa a jejich dráhy v interakci s jinými. To znamená, že tento projekt umí vyhodnotit nejen pravděpodobnost srážky tělesa se Zemí, ale i třeba možnost srážky nějakého „kosmického dárečku“ například s orbitální družicí, a navrhnout ideální dráhu meziplanetární sondy tak, aby byla možná rizika minimalizována.

Výsledky těchto porovnávání sice nejsou účinnou zbraní pro odvrácení katastrofy, ale dávají nám naději. Naději v podobě poskytnutého času na odražení hrozící zkázy. A když je čas na přípravu k boji, je vyšší šance na vítězství. I když už dnes je nalezen možný způsob obrany. Lasery, po jejichž zásahu se kilometrový asteroid vypaří, ponechme scénáristům laciných sci-fi. Nicméně například teorie drobného vychýlení trajektorie pomocí jaderné exploze má svůj reálný fyzikální základ. Na závěr je potřeba upozornit, že Orbit@home je v současné době pozastaven, proto je vhodný jen jako doplňkový projekt k ostatním.

Cosmology@home

Podle současných fyzikálních modelů se vesmír v době svého vzniku před asi 13,7 miliardami let nacházel ve stavu tzv. počáteční singularity. Tato fáze předpokládá, že zatímco teplota a tlak byly nekonečné, čas a rozměr byly bezpředmětné. Protože však není k dispozici žádný tomuto stavu podobný model ani teorie kvantové gravitace, jsme stále na počátku zkoumání tohoto jevu.

Současná astronomie dnes disponuje obrovským technickým potenciálem, který umožňuje získávání faktických údajů nejen z pozemních observatoří, ale i ze sond, jež byly člověkem vypuštěny do vesmíru. Spektrum a množství těchto dat je natolik obsáhlé, že téměř každá dnes zkoumaná teorie z nich čerpá svůj díl. My se však blíže zaměříme na jeden z těchto modelů – na výzkum mikrovlného pozadí vesmíru.

V osmdesátých letech minulého století převládal obecný pohled na teorii Velkého třesku, který vycházel z těchto předpokladů:

Vesmír se od doby svého zrodu stále rozpíná, ale protože počáteční energie Velkého třesku slábne, proces se zpomaluje. A z pohledu fyziky jasná teorie, až se proces expanze zastaví, dojde k opačnému jevu – vesmír se začne smršťovat, přičemž jeho zmenšující se objem bude přinášet zvyšování jeho hustoty. Jeho hmotnost bude vytvářet stále silnější gravitační pole, až se nakonec zhroutí do stavu stejného jako před Velkým třeskem. Zhruba v horizontu desítek miliard let. Jenomže nám uplynulo právě to čvrtstoletí a mnohá pozorování potvrzují teorii jinou. Totiž předpoklad, že vesmír se původním modelem nějak nechce nechat ovlivnit a dělá přesný opak – zrychluje! Ale proč?

K odpovědi na tuto otázku bylo vytvořeno několik kosmologických modelů, ale modely pracují s konstantami a je předpoklad, že konstanta je neměnná. Jenže ona to nemusí být až tak úplně pravda… Někteří vědci předpokládají, že se konstanty mění, sice téměř zanedbatelně, ale mění. Vezměme si za příklad jednu základní fyzikální konstantu α, konstantu „jemné struktury“. Její hodnota nám udává intenzitu elektromagnetické interakce. Teoretická hodnota je udávána 1/137. V laboratorních experimentech se dosáhlo přesnosti její definice až na 10 desetinných míst. Následné ještě přesnější experimenty, využívající jako zdroje měření tzv. atomové fontány ukázaly po pěti letech svého trvání změnu hodnoty. Sice o méně než 1 část z 1015, ale změnu. Avšak nejkvalitnější pozorování vycházejí z vyhodnocení kvasarových absorpčních čar, a jsou schopna sledovat proměnlivost této hodnoty v období posledních 12-ti miliard let! Výsledky jedné vědecké skupiny uvádějí v tomto časovém úseku dosaženou odchylku 0,001 %. Což ve fyzice není rozhodně zanedbatelné číslo.

Výzkumný tým stojící u zrodu projektu Cosmology@home používá nový princip astronomické sondy, která je teoreticky schopna po překonání určitých technologických úskalí řešit problematiku změny konstanty jemné struktury s přesností devíti desetinných míst až k horizontu 13,7 miliardy let do minulosti, až do doby samotného vzniku Vesmíru. Tato nová metoda je deklarována jako 10.000x přesnější než jakýkoliv laboratorní test, přičemž takto stanovená hodnota konstanty je nesmírně důležitá pro zkoumání mikrovlnného pozadí Vesmíru.

Jeden z cílů moderní kosmologie, o nichž tu již byla řeč, je omezit teoretické modely, které se snaží popsat vývoj a obsah vesmíru. To se děje porovnáváním detailních pozorování vesmíru s předpověďmi těchto modelů. Teoretický model by měl předpovědět charakteristiku změn v kosmickém mikrovlnném pozadí (CMB). Když to porovnáme s CMB pozorovaným satelity a pozemními experimenty, můžeme určit, jak dobře tento model popisuje náš vesmír a srovnat ho s jinými modely. Toto je však výpočetně velmi náročný úkol. Současné techniky by vyžadovaly měsíce počítání i na těch nejvýkonnějších superpočítačích. Proto Chad Fendt a Ben Wandelt v rámci projektu Cosmology vytvořili program zvaný PICO, příznačně nazvaný Parameters for the Impatient Cosmologist. Součástí programu je samoučící schopnost při srovnávání teoretických údajů s daty dodanými z pozorování. Díky tomu se výpočty zjednodušili natolik, že v rámci Boinc platformy jsou jednotlivé úlohy schopny analýzy i v prostředí běžných počítačů.

Projekt patří k lehce hardwarově náročnějším a to zejména na kapacitu a propustnost paměti RAM. Nicméně tento projekt lze s klidným svědomím doporučit i majitelům průměrných PC, pokud jejich operační paměť disponuje fyzickou velikostí alespoň 512 MB na jedno CPU.